Opatija
Na přelomu 19. a 20. století bylo toto roztomilé městečko na pobřeží Kvarnerského zálivu proslulým mezinárodním lázeňským místem, vyhrazeným jen příslušníkům vyšší společnosti ze šlechtických a vlivných finančních kruhů. Již tenkrát se hosté procházeli po pobřežní cestě až do Lovranu, aby vdechovali jemné, léčivé částečky soli, které příboj rozptyluje do vzduchu. Roku 1889 získala Opatija status „klimatických léčebných lázní“, prvních na Jadranu.
Díky výhodné chráněné poloze města a pobřeží zde panuje velice příznivé, mírné podnebí. V důsledku dostatečného množství vodních srážek se zde daří rozmanitému rostlinstvu, takže městské parky a zejména 12 km dlouhá pobřežní promenáda poskytují možnosti k příjemným procházkám, které jsou balzámem na duši a pastvou pro oči.
Opatija dostala své jméno podle benediktského opatství, které zde bylo založeno v 15. století. Cestovní ruch se ve městě začal rozvíjet v souvislosti s vybudováním silnice do Rijeky v polovině 19. st. V té době postavil bohatý rijecký obchodník Scarpa v Opatii přepychovou vilu Angiolinu s rozlehlým subtropickým a přímořským parkem.
Vila se stala oblíbeným společenským střediskem, kam se sjížděla politicko-společenská smetánka z celé Evropy, nejvíce z Rakouska. Dnes je ve vile zřízeno Chorvatské muzeum cestovního ruchu. Po dobudování vily se brzy začaly stavět přepychové hotely, sanatoria i soukromé vily rakouské šlechty. Zřizovaly se parky a zahrady a Opatija se stala oblíbenými přímořskými lázněmi, kde bohatí hosté pobývali hlavně přes zimu.
Po první světové válce sláva Opatije pohasla v souvislosti s připojením Istrie a Kvarneru k Itálii. Nejinak tomu bylo i po druhé světové válce po začlenění tohoto území do svazku Jugoslávie. Teprve velký rozmach cestovního ruchu od 60. let 20. století přinesl novou vlnu zájmu o Opatiji. Začaly se obnovovat a modernizovat staré hotely při zachování jejich krásného exteriéru a postavilo se několik nových moderních hotelů nejvyšší kategorie a obnovila se celková infrastruktura lázní.
